Apoštol Pavel žil (a nakonec i umřel) pro Krista. Jak je ale možné, že nejen on, ale i ostatní Apoštolové toho byli schopni, ačkoliv se skrývali před židy za zavřenými dveřmi? Důvodem je to, že viděli Krista vzkříšeného. Naše víra ve vzkříšení a v jistotu věčného života z nás učiní neohrozené křesťany, kteří se nebojí ani smrti. A to, že se jako Pavel nebojíme smrti pochází z jistoty věčné spásy. Každý křesťan (ten který přijal vykoupení vírou v oběť Ježíše Krista) si může být a má být naprosto jistý, kam po smrti jde. Tím místem nazýváme nebe a půjdeme rovnou do Boží přítomnosti. Zdá se, že kdo tohle tvrdí je pyšný, ale opak je pravdou. Pýcha je odmítání Božího zaopatření, odmítání Boží oběti, odmítání jistoty v Kristu. Pokora je přijmout to, co o mě Bůh říká a nesnižovat se ani nevyvyšovat nad to. Pokorným se stávám, když přijmu a vyhlašuji Boží mysl – jistotu spásy (1Jan 1,25:A to je zaslíbení, které on nám dal: život věčný, 1Jan 2,12:Píšu vám, děti, že jsou vám odpuštěny hříchy pro jeho jméno, 1Jan5,13:Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli,že máte věčný život.) Smrt je pro křesťana skutečným ziskem, protože ví kam jde, nemusí se bát ani pochybovat, protože má naprostou jistotu spásy.