Filipským 4:2,3Euodii domlouvám i Syntyché domlouvám, aby byly zajedno v Pánu. Ano i tebe prosím, můj věrný druhu, ujmi se jich; vždyť vedly zápas za evangelium spolu se mnou i s Klementem a ostatními spolupracovníky, jejichž jména jsou v knize života. Euodie a Syntyché, ať to byl kdokoliv, dnes už se nedozvíme, ale nebe nám to jednou zjeví. A díky Bohu za záznam v Písmu o jejich roztržce. Proč? No to má právě co dělat s tou věcí, kterou nikdy neztratíme. Euodie a Syntyché byly nepochybně křesťanky, neboť nám tento verš ukazuje, že „vedli zápas za evangelium“, a co více, jsou zde nabádány k jednotě v Pánu. Byly to prostě dvě věřící ženy, které se nemohly o něčem shodnout a neměly s Kristem jednotnou mysl. A přesto konec verše zmiňuje, že „jejich jména jsou v knize života“. V Beránkově knize věčného života. A není zde žádná podmínka jako, „když se přestanou hádat“ a nebo „možná, když budou dobře žít“, ale je zde zapsán výrok neměnné skutečnosti – věčná spása. A to je ta věc, kterou nikdy nelze ztratit. Nehledě na to co děláme nebo neděláme, co bylo/nebylo a nebo bude či nebude, naše jména jsou již zapsána v knize života od momentu naší spásy, tj. od okamžiku, kdy jsme uvěřili a přijali Ježíše Krista a Jeho Spásnou oběť vírou. A tak až příště zase něco ztratíte, radujte se a smějte se, protože víte, že máte něco, co nikdy ztratit nelze.