Víte jak děti slabikují slovo „láska“? Slabikují je jako „čas“. A podle toho poznáme, že se o nás skutečně někdo stará, podle toho, že nám věnuje svůj čas. A náš život se skládá z „času“. Věnovat čas, znamená věnovat život. Kristus nám věnoval nejen svůj čas, ale i svůj život, a to nejen tím, že Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi (Jan 1:14), ale především tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. (Řím 5:8). Kristus nám dal svůj život-čas, ale nakonec za nás i sám život položil. Chci-li se opravdově o někoho starat, musím mu věnovat svůj čas možná i život. Povrchnost je laciná a nic nepožaduje, ale opravdovost něco stojí. Jak tedy budeme smýšlet my? Poslechněme si ještě jednou slova Pavla: Nemám totiž nikoho stejně smýšlejícího, kdo by se opravdově staral o vaše věci. A my na to můžeme Pavlovi i Bohu říct: „už máš, Bože“, „máš mne“.